Současná a nově navržená opatření proti rojení včely medonosné(2)

Protirojová opatření současnosti. Současná protirojová opatření můžeme rozdělit na dva směry. Je jimi směr technických řešení a šlechtitelství. Podívejme se nyní podrobněji na klady a zápory některých z nich:

[private role="subscriber"]

Technická řešení
Sem spadají všechny zásahy, jejichž smyslem je narušit stávající rovnováhu ve včelstvu a dostat ho do situace, kdy si z energetických, termoregulačních, množstevních či jiných důvodů nebude moci rojení dovolit. Jde v podstatě o navození takového stavu, kdy pud sebezáchovy převáží nad pudem rozmnožovacím a rojení je tím dočasně oddáleno. Jakmile se však včelstvo z tohoto zásahu vzpamatuje, přípravy na rojení obnoví. K vyrojení nedojde tehdy, jestliže se nastolení normálního stavu nezdaří do doby, kdy končí období reprodukce, tj. do poloviny července. Po tomto datu se již včely díky zkracující se délce světelného dne zpravidla nerojí a protirojová opatření se stávají zbytečnými. Většinou jde o poměrně dramatické zásahy, spočívající v oslabení včelstev. Nejčastěji se užívají následující techniky:

a) vylamování matečníků
Jde o zásah, kdy se plodiště včelstva plást po plástu rozebere, jednotlivé plásty se prohlédnou a jsou-li přítomny matečníky, mechanicky se zruší. Jde o málo účinnou metodu, kterou používají většinou jen včelaři s malým počtem včelstev.
Pro velkochovy je tato metoda naprosto nevhodná pro svoji pracnost a malý účinek. Včely zpravidla nové matečníky vytvoří ještě téhož dne, takže je nutno tento zásah včas opakovat. Metoda sice brání vyrojení včelstva, nikoli však existenci rojové nálady, omezující snůškovou aktivitu.

b) vkládání plodových plástů z jiných včelstev

Metoda je založena na poznatku, že pokud jsou dělnice vytíženy péčí o otevřený plod, nemají potřebu se rojit. Vložením plástů s otevřeným plodem dočasně zaměstnáme kojičky a proto nedojde ke spuštění rojové nálady. Z takto ošetřovaného včelstva navíc odebíráme plásty se zavíčkovaným plodem. Tím bráníme líhnutí velkého množství mladušek, jež by se mohly stát včelami spouštějícími rojení.
Tato metoda předpokládá existenci slabších včelstev na stanovišti, do nichž budeme pro jejich posílení vkládat plásty se zavíčkovaným plodem ze včelstev silných. Do silných včelstev se zase z těch slabých převěšují plásty s otevřeným plodem. Jde o špatnou metodu z několika důvodů. Za prvé počítá s tím, že na včelnici držíme slabá včelstva. To je samo o sobě neekonomické. Metoda je velice pracná a časově náročná. Předpokládá mít včelstva rozdělená na silná a slabá a mít přehled o jejich aktuální síle. Třetí výtka je nejzávažnější. Jestliže je některá metoda riziková vzhledem k možnému roznášení nebezpečných nemocí po včelnici, pak je to právě tato.

c) vkládání velkého množství mezistěn Je to postup oblíbený u mnohých velkovčelařů. Někteří vkládají ročně až 22 mezistěn do každého včelstva. Mezistěny působí tak, že je včely mají tendenci vystavět a hnízdo tím stabilizovat. Stavějící včely nemají potřebu se rojit. Nevystavěné mezistěny působí ve včelstvu jako stresor a překážka v pohybu matky. Toto protirojové opatření bývá kombinováno s opatřeními jinými, například s tvorbou oddělků.

Jde o metodu, která může být dočasně účinná za předpokladu, že existuje snůška. Pomine-li snůška, včely ve snůškových mezerách nestavějí a nedojde k jejich pracovnímu vytížení. Efekt se pak ztrácí a vyrojení nic nebrání. Vložení velkého množství mezistěn zejména v jarních měsících může poškodit tepelnou stabilitu včelstva. Významná je i skutečnost, že na vystavění každé mezistěny musí být zkonzumováno poměrně velké množství medu. Nadměrné množství mezistěn tedy snižuje výnos včelstva. Příprava velkého množství rámků s mezistěnami je značnou pracovní zátěží. Poslední výtkou je fakt, že za silných snůšek bývají mezistěny zaneseny medem a matka je nemůže zaklást. Neobsahují tedy plod odebírající mateří kašičku a jejich protirojový efekt se ztrácí.

d) tvorba oddělků

Jde o nejpropagovanější protirojové opatření současnosti. Je to postup, při němž se z včelstva odebere několik plástů se zavíčkovaným plodem a včelami. Tyto se vloží do samostatného úlu, či plemenáče. Jako krycí se k nim vloží zásobní plásty s medem a pylem a přidá se matka, nebo matečník. Tak jednoduše vytvoříme nové včelstvo. Do původního včelstva na místo odebraných plástů vkládáme souše nebo mezistěny. Metoda je hojně používána v komerčním včelařství.
Nevýhody této metody jsou bohužel zřejmé. Včelař se celý rok snaží mít co nejsilnější včelstva pro kvalitní využití snůšky, ale ještě před snůškou je musí tvorbou oddělků oslabit. To je samo o sobě protismyslné. U včelařů, jejichž hospodářství roste, to problém není. Jde o nejlepší metodu množení včelstev. U včelařů ostatních jež usilují o stabilní počet včelstev to ale znamená, mít ke každému včelstvu připraven jeden rezervní úl, nástavek, či plemenáč na tvorbu oddělků. To je velmi nákladné. Takto vzniklé oddělky je nutno později se včelstvy mateřskými spojit, pokud je nebudeme zimovat jako včelstva záložní. Metoda předpokládá, že je před jejím uplatněním zahájen chov matek a včelař musí mít při jejím provádění zajištěn zdroj matek či matečníků.
Tvorba oddělků je pracná a časově náročná. Je třeba je nejen vytvořit, ale i zajistit jim odpovídající následnou péči. Je třeba zdůraznit, že tendenci k rojení mívají později i silné oddělky. Mnohý včelař tedy nakonec hlídá rojovou náladu nejen ve včelstvech, ale i v protirojových oddělcích. K pozitivům patří skutečnost, že tvorba oddělků oslabí populaci roztoče Varroa a sníží jeho početnost ve včelstvu matečném i dceřinném.

e) převěšování plástů se zavíčkovaným plodem z plodiště do medníku

Tato metoda je založena na předpokladu, že když plásty se zavíčkovaným plodem přeložíme z plodiště do medníku, tak v plodišti uděláme místo pro vložení mezistěn či souší. Tím umožníme matce kladení a otevřený plod zaměstná dělnice natolik, že nebudou mít tendenci se rojit. Navíc se ze zavíčkovaných plástů v medníku vylíhnou mladušky a ty uvolní buňky pro ukládání zásob medu. Dělnice tedy budou moci využívat snůšku a budou plně pracovně vytíženy.
Metoda je pracná a málo účinná. Vyžaduje ometání včel z převěšovaných plástů či dokonce vyhledávání matky, která nesmí do medníku přijít. Ve velkochovech ji proto lze použít pouze jako metodu doplňkovou. Efekt, který přináší, nebývá trvalého charakteru. V medníku se za jejího užití hromadí plásty s plodem, do nichž nemůže být nějaký čas med ukládán. To snižuje schopnost včelstva hromadit med. Později, kdy jsou po částečném vylíhnutí plodu tyto plásty k ukládání medu použity, bývají dost dlouhou dobu částečně zanesené medem a nejsou zcela zaplodované. Takové plásty nelze při medobraní včelstvu odebírat. To může být u řepkového medu zásadní problém. Při příštím vytáčení až v nich nebude plod, bude med v těchto plástech zkrystalizovaný a nepůjde vytočit.

f) tvorba smetenců

Jde o méně významnou metodu, kdy se včelstva oslabují ometáním včel z plástů. Smetenec je spíše znám jako jeden ze způsobů extenzivního množení včelstev v plném létě či dokonce v podletí. Předpokládá ometení včel z většího množství včelstev. Smetenec je v podstatě uměle vytvořený roj a je dobré ho po přijetí mladé kladoucí matky posílit starším plodem.
Tato metoda je velice pracná a proto pro velkovčelaře nepoužitelná. Může podporovat šíření chorob na včelnici. Smetence je nutno odvézt několik kilometrů daleko od stanoviště včelstev, jinak se létavky vrátí zpět a smetenec zeslábne tak, že ztratí životaschopnost. Je to metoda principiálně dost podobná následující metodě přeletáku.

g) metoda přeletáku

Je to metoda založená na poznatku, že když ze včelstva odstraníme létavky, k rojení nedojde. Variant provedení je několik. Popíšeme zde tu, jež se používá u nástavkových úlů současnosti.
Nejprve je nutno uzavřít asi 2 dny předem očka a donutit létavky, aby zalétávaly výhradně na česno. U nástavkových úlů se poté postaví na odnímatelné dno spodní nástavek s několika plodovými plásty se zavíčkovaným plodem bez včel a doplní plásty krycími. Na tento nástavek se umístí stropní folie a na tu se pak nasadí ostatní nástavky včelstva ( plodištní i medníkové). U těchto nástavků se pak otevřou očka. Včely vracející se z pastvy na česno, se hromadí ve spodním nástavku na plodových plástech. Včely vyletující na pastvu z otevřených oček se také vracejí česnem, jak jsou zvyklé. Horní nástavky jsou takto zbaveny většiny létavek a rojová nálada zde odezní. Již naražené matečníky jsou dělnicemi vykousány.

Osazenstvu spodního nástavku je nutno přidat matku či matečník. Tento spodní nástavek s létavkami zůstane na místě původního úlu. Všechny další nástavky nad ním umístěné se musejí odnést stranou, opatřit dnem a ošetřovat jako samostatné včelstvo. I při této metodě tedy z jednoho včelstva vznikají dvě.
Jde o účinnou metodu, která nás nikdy nezklamala a s níž lze zlikvidovat i velice pokročilou rojovou náladu. Tím ale její výhody končí. Metodu lze použít jen za plného letu včel. Je nesmírně pracná a její použití ve velkochovech jako metody základní je proto utopií. Je používána jen jako metoda doplňková. Při její aplikaci vznikají z jednoho včelstva dvě. Včelstvo zbavené létavek je nesoběstačné v donášce vody i potravy a není schopno se bránit napadení. Do plného obnovení letového provozu (což trvá nejméně 10 dnů), je včelstvo zcela nepoužitelné pro využívání snůšky.

Šlechtitelský směr

Jde o šlechtění nerojivých kmenů včelstev. K chovu matek se vybírají takzvaná nerojivá včelstva a snahou je, aby bylo docíleno přenosu žádoucích vlastností, včetně nerojivosti na potomstvo.
Šlechtění nerojivých kmenů včelstev nepovažujeme za perspektivní. To říkáme s plným vědomím toho, že šlechtění tzv. nerojivých včelstev se věnují renomované týmy expertů ve výzkumných ústavech. Není divu, že neúspěšně!
Nepochybujeme sice o tom, že se ve sklonu k rojivosti vyskytují mezi včelstvy významné rozdíly, avšak zcela nerojivá včelstva neexistují. Rozdíly v rojivosti spočívají v množství vyprodukovaných matečníků a časnosti nástupu rojení. Není však pravděpodobné, že by se některá včelstva po více let nerojila a tuto vlastnost přenášela na potomky. Jde tedy o rozdíl kvantitativní a nikoli kvalitativní. Rojí se každé zdravé a silné včelstvo, které dospělo v reprodukční sezóně do odpovídající kondice. Potenciální schopnost neomezeného rozmnožování je jednou ze základních vlastností živých organismů. Pravděpodobnost, že přirozenými prostředky vyšlechtíme včelu, jež se nebude rojit, je mizivá. Nerojivá včela je „ mrtvá včela“.
Je třeba si uvědomit, že i tzv. nerojivá včelstva se musela po miliony let v přírodě rojit alespoň jednou ročně, jinak by asi nepřežila. Již toto jediné rojení je ale pro včelaře natolik ekonomicky nevýhodné, že má zcela zásadní dopad na životaschopnost včelařské farmy. Škody celosvětově způsobené rojením včel jsou srovnatelné se škodami působenými nemocemi a škůdci. Kdyby se někomu přece jen nějakou genetickou manipulací podařilo nerojivé včely vyšlechtit, pak by bylo naší prvořadou povinností je nechovat. Jinak by došlo k narušení životaschopnosti našich soběstačných včelstev.
V odborném tisku se přesto velmi často objevují zmínky o tom, že někteří včelaři chovají matky výhradně od nerojivých včelstev. Tímto tvrzením chtějí zvýšit prestiž svého chovu v očích veřejnosti a zájem o jimi produkované matky. Pokud nejsou jejich slova pouhou reklamou a skutečně takto v dobré víře jednají, pak to znamená, že nejlepší včelstva s nejprudším jarním rozvojem a nejčasnějším nástupem silného pohlavního pudu, jsou na jejich včelnicích označena za rojivá a vyřazena z chovu. Je u nich proveden negativní výběr (brakování), namísto toho, aby byla přednostně zařazena do chovu. Jejich matky jsou usmrceny a nahrazeny dcerami matek tzv. nerojivých (méně výkonných). Chov matek se pak děje ze včelstev průměrných a není divu, že průměrné jsou pak i výnosy včelařů, kteří si od těchto chovatelů matky kupují. Tito chovatelé si neuvědomují, že právě rozvinutý rojový pud je známkou vitality a životní energie včelstev. Není náhodou, že se nejvíce rojí včelstva s velkými zásobami pylu, medu, vysokou početností a výborným zdravotním stavem.

Takto nemoudře chovatelé jednají proto, že neumějí rozmnožovací pud silných včelstev ovládat. Korunu tomuto absurdnímu počínání pak nasazují ti, kteří tvrdí, že včely na nerojivost dokonce šlechtí. Uvedeme několik pádných argumentů, vyzývajících k zamyšlení nad tímto přístupem.
Je všeobecně známou skutečností, že proces šlechtění je založen na umělém výběru jedinců, majících geneticky podmíněnou žádoucí vlastnost a jejich zařazení do chovu. Tito jedinci musejí být schopni žádoucí vlastnosti přenášet na potomky. K tomu aby se tak mohlo stát, musejí být bezpodmínečně chovní jedinci plodní. Na valachovi, který např. vyhraje Velkou pardubickou, nikdo chov nezaloží.
Potíž je v tom, že hypotetický chov nerojivých včel by nutně musel začít jediným včelstvem, které by bylo geneticky neschopné rojení, tedy přirozeně nerojivé. Buď jako výsledek náhodné mutace či cíleného zásahu do genomu. Od tohoto nerojivého včelstva by se muselo získávat potomstvo pro další chov. Jestliže bychom chtěli, aby potomci byli geneticky nerojiví jako rodiče, pak by buď musel být gen pro nerojivost dominantní (v což doufat nelze) nebo by se musel vyskytovat v homozygotně recesivní formě, anebo by nerojivost musela být podmíněna vhodnou genovou interakcí. Hypotetický nerojivý jedinec, by tedy musel být potomkem nerojivé nebo heterozygotně rojivé matky a nerojivého trubce. Ani tady ale problém nekončí. O rojení ve včelstvu rozhodují dělnice a ty nemají všechny stejného otce. Aby bylo možno označit včelstvo jako celek za nerojivé, musela by být nerojivost vlastností většiny dělnic. Všichni trubci, kteří by se pářili s matkou nesoucí geny pro nerojivost, by tedy museli být sami nositeli téhož genu nerojivosti (v případě, byla-li by nerojivost podmíněna recesivně). Pokud by někteří neměli tento gen pro nerojivost, pak by se v dalších generacích mezi jedinci nerojivými objevovali i jedinci rojiví anebo více či méně rojiví v případě polygenního založení rojivosti a to by byl ve včelařství totální chaos.
Je tedy humorné sledovat, jak chovatelé matek hovoří o svých nerojivých včelách a přitom je rojivost jejich včel základní vlastností, která je živí. Genetické odstranění rojové nálady by znamenalo jejich jistý ekonomický krach. Rojová nálada je totiž podmínkou chovu matek a především trubců. Chovná a rojová nálada jsou (při aplikaci moderních metod chovu mladých matek za přítomnosti matky staré) totožné pojmy, neboť chovná nálada, využívaná v plemenářské práci, je pouze hospodářsky podchycená nálada rojová. Chovatel matek ji mnohdy úmyslně vyvolává stejnými zásahy, o nichž je známo, že vedou k rozvoji rojové nálady. Např. posilováním chovných včelstev plásty se zavíčkovaným plodem.
Těžko obstojí argument, že bychom mohli geneticky nerojivá včelstva množit umělými metodami. I k nim je rojové nálady za přítomnosti staré matky třeba.
I kdybychom hypoteticky připustili, že by z vajíček matky geneticky nerojivého včelstva mohlo jiné (rojivé) včelstvo matku s pomocí včelaře vychovat, problém zde nekončí. Trubců by se totiž stejně od nerojivých včelstev nikdo nikdy nedočkal. Jejich chov je neklamnou známkou nástupu reprodukčního období. I k jejich chovu je třeba rojové nálady. Chov trubců z vajíčka matky je o to složitější, že se na rozdíl od chovu mladých matek nedá uměle vyprovokovat osiřelostí včelstva. Nerojivé matky by tedy neměl, kromě trubců z geneticky rojivých včelstev, kdo oplodnit!
Odstranit geny pro rojení přirozeným (standardním) šlechtěním tedy nelze, neboť v přírodě neexistují anebo nemohou trvale existovat včely s touto vlastností. Vždyť rojení je ve světě včel jediný způsob přirozeného množení a neschopnost rojení je vlastně „eusociální impotence“. Prodávat matky od nerojivých včel tedy znamená klamat zákazníka (vědomě nebo nevědomě).

Mgr. Roman Linhart
77 66 94 598
Zahradní 743
Heřm.Městec 538 03
trubec.vilik@seznam.cz
Spoluautor je středoškolským profesorem
Střední zemědělské školy v Chrudimi
a dlouholetým včelařem

UNIV. PROF. RNDr. VÍTĚZSLAV BIČÍK, CS.c
585 634 209
vitezslav.bicik@upol.cz
KATEDRA ZOOLOGIE A ANTROPOLOGIE
UNIVERZITA PALACKÉHO
PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA
TŘÍDA SVOBODY 26
771 46 OLOMOUC
Spoluautor je vysokoškolským profesorem a vědeckým pracovníkem Univerzity Palackého v Olomouci

Doc. RNDr. Jiří Vagera, CS.c
585 634 901
jiri.vagera@upol.cz
UNIVERZITA PALACKÉHO
PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA
KATEDRA BUNĚČNÉ BIOLOGIE A GENETIKY
ŠLECHTITELŮ 11
783 OLOMOUC-HOLICE
Spoluautor je pedagogickým a vědeckým pracovníkem Univerzity Palackého v Olomouci

[/private]